Prosinec 2017

Lie better!

19. prosince 2017 v 19:17 | Woolfcat |  Just words
The best liars always tell the truth...

Naděje

14. prosince 2017 v 17:52 | Woolfcat |  Stories
Po nebi se rozlije rudá záře. Obloha krvácí v posledním zoufalém nádechu života, když slunce napne své paprsky, jako když tonoucí vztahuje ruce pro pomoc těsně před tím, než se nad ním uzavře hladina. Ta záře naplňuje mé nitro hřejivým pocitem bezpečí. Tichými slovy utěšuje mou duši, jako umírající matka své dítě, opouštějíc jej v krutém, bezcitném světě a přesto slibujíce, že se opět setkají, v ráji. Očima hltám ten krvavě rudý jas, ten jedinečný odstín, který může vytvořit jen z posledních sil se na obzoru držící slunce. A pak nastane věčná, téměř nepostřehnutelná chvilka zapomnění, kdy se zastaví čas. Zastaví se křídla letících ptáků, zastaví se v řekách uhánějící voda i vzduch vstupující do mých plic v prudkém nádechu. A právě v tom nekonečném okamžiku zazáří slunce nejjasněji. Jeho svit naplní každičké, byť i to nejposlednější, zapomenuté místo, dlící ve zdánlivě neproniknutelné temnotě. A v tom, jakoby se slunce zhluboka nadechlo a navždy, nenávratně zmizelo.

Prokletí

14. prosince 2017 v 17:31 | Woolfcat |  Poems
Bílá s modrou na obloze,
laškují jak milenci.
Mizí jedna v druhé, v sobě,
je to lásky krutý cit.
Nebylo jim dáno svazku,
kdy jeden drží druhého.
Jako jeden každý zvlášť,
skryjí v dlaních uplakanou tvář.
To zlý závistivý Osud,
na ně kletbu uvrhl.
Záviděl jim jejich blízkost,
chtěl cítit lásku bez studu.
Jenže osud nemá tělo,
navždy musí býti sám.
A tak pouze pozoruje,
cit, který mu nebyl dán...