Říjen 2017

Vzpomínka

14. října 2017 v 17:39 | Woolfcat |  Stories
Dívám se na ni a stále nemůžu uvěřit, že je to skutečně ona. Že je tu. Živá. Upírá na mě modré, tajemně se třpytící oči a čeká. Čeká až promluvím, ale já mám strach, že když prolomím mlčení, zlomím i kouzlo tohoto okamžiku a ona se mi rozplyne před očima. Stále se bojím, že sním. Bolest čerstvé vzpomínky mi svírá srdce. Držel jsem ji v náručí. Po tvářích mi stékaly horké slzy bezmoci a beznaděje. Umírala, viděl jsem to na jejích sinalých rtech, cítil jsem to na jejím zpomalujícím se dechu. Plakal jsem, prosil jsem ji, aby mě neopouštěla, ale jí docházel čas. Pevně jsem ji sevřel a její tělo náhle ochablo. Zemřela. Věděl jsem to. Zemřela mi v náručí. A přesto tu stojí, dívá se na mě a čeká. Už to nevydržím. S další těžkým nádechem udělám krok. Rychle překonám nevelkou šířku jejího pokoje a pevně ji obejmu. V první chvíli skutečně věřím, že se rozplyne jako nepolapitelná ranní mlha, ale opak je pravdou. Vrhne se do mé náruče a rozpláče se. Jen tam stojím, držím ji a sám sobě přísahám, že ji nikdy neopustím, už nikdy nedopustím, aby jí někdo ublížil...

Emoční peklo

14. října 2017 v 17:23 | Woolfcat |  Stories
Nenávist. Ke všemu kolem mne a ke každé živé bytosti na planetě. Bolestivá emoce plane v mém nitru, jako pochodeň. Je tak rozžhavená, že spaluje všechny ostatní myšlenky. Okamžitě ukončí veškeré snahy o zklidnění.
Vím jak ten požár uhasit, ale nelíbí se mi to. Pomsta. Jen zvukomalba toho slova mě uklidňuje. Cítím to. Pomsta je to řešení. Chladnokrevná vražda. Ale to nedokážu. Jsem příliš slabý, příliš morální. Příliš lidský.
A tak mě ten vztek, ta krutá nenávist spaluje zevnitř. Sžírá mé vnitřnosti. Hubí všechny smysluplné myšlenky. Nechává mě samotného na pustém ostrově beznadějné cesty ke krvavé pomstě.