Červenec 2017

Strach a bolest

20. července 2017 v 21:19 | Woolfcat |  Stories
"Řekni mi to."
"Nic se neděje."
"Nevěřím ti. Mám pocit, že přede mnou něco skrýváš. Vždycky když jsme sami, tak prostě… odcházíš, utíkáš… Ty… ty se mě bojíš?" Uhnu pohledem. Tak jednoduchá, prostá otázka a zaklesne se hluboko do mé hrudi jako ostří nože. Bodnutí, které odhalí to, co jsem ani sama sobě nechtěla přiznat. Ano. Bojím se. Ale ne tak, jak si myslí.
"Já…" Nevím, co říct. Nevím, jak ho mám uklidnit. "Je mi to líto." Už to dál nesnesu. Jako by mi na prsou ležel obrovský kámen bolesti a strachu. Otočím se a chci odsud rychle odejít. Chci uniknout tomu tíživému strachu z jeho blízkosti.
"Ne. Počkej!" Natáhne se po mně a chytí mě za ruku.

NE.

Zadrhne se mu dech a okamžitě mou ruku pustí. Pohlédnu na něj a vím, že si všiml. Zavřu oči. Vím, že pod tenkou vrstvou rukávu mého trička ucítil to, co jsem před ním střežila tak dlouho. Než jsme se vzdálili do jeho starého pokoje, sundala jsem si svetr. Bylo mi teplo. Taková pošetilost…

"Ty..?" Otevřít oči mě stojí velké přemáhání a spoustu odvahy. Pohlédnu mu do očí. Mísí se v nich nespočet pocitů a myšlenek. Nevím, jak bude reagovat. Bude naštvaný? Bude mě nenávidět? Budu pro něj zrůda? V místnosti se rozhostí nepřirozené ticho. Pak mi dojde, že ani jeden z nás nedýchá. Přinutím své plíce pracovat a pomalu se nadechnu. "Prosím…" Nenuť mě to přiznat…
"Je to..? Ukaž mi to." Vyděšeně na něj pohlédnu. "Prosím… musím to vidět."

Třesou se mi ruce. Přerývaně dýchám. Bojuji se slzami. Jsem vyděšená. Zavřu oči a sbírám veškerou svou odvahu. Třesoucíma se rukama chytím lem trička. Zhluboka se nadechnu - teď nebo nikdy - a jediným rychlým pohybem si tričko přetáhnu přes hlavu. A v tom má odvaha zmizí a já si tričko přitisknu k hrudi. Skloním hlavu a zírám do země. Nedokážu se na něj podívat.
"Podívej se na mě…" zašeptá. Pohlédnu na něj skrz prameny tmavých vlasů, které mi spadly do tváře. Natáhne ke mně ruku a chce mi zastrčit pramen vlasů za ucho, ale když se mě dotkne, cuknu sebou. Okamžitě ruku stáhne, ale pak se opět odhodlá. Natáhne ruku a prsty něžně pohladí hřbet mé ruky. Chce mě chytit za ruku. Nenutí mě. Ale říká mi, abych neměla strach, abych mu věřila.
Uvolním sevření a chytím se nabízené ruky. Pomalu ruku stáhne, čímž odhalí tu mou. Je celá zjizvená. Všechny ty roky sebe nenávisti jsou na ní navždy vyryté. Slyším, jak se bolestně nadechne. Hledí na mě, a já mám pocit, jakoby viděl až na dno mojí černé duše. Jako bych byla úplně nahá. Jako bych na sobě neměla nic, vůbec nic. A přitom jsem si svlékla jen tričko. Čekám, co řekne, co udělá.
"Proč?" Zeptá se tiše, s bolestí v očích. Jen zavrtím hlavou. Proč? Na to není odpověď a zároveň je odpovědí až příliš mnoho.
"Je mi to líto." Vypravím ze sebe sotva slyšitelně. Najednou se mi nedostává dechu.
"Ne." Řekne rázně a pohled v jeho očích se změní. Jsou plné odhodlání. "Mně je to líto. Je mi líto, že se tak cítíš. Je mi líto, že jsem to neviděl dřív. Že jsem tomu nemohl zabránit… Ty jsi…" Vypadá, jakoby bojoval s něčím uvnitř sebe. Chci ho utěšit, chci ho obejmout, chci mu říct, že bude všechno v pořádku, ale jediné co dokážu je svírat jeho ruku a bezdechu na něj hledět.
"Jsi tak… krásná, jsi chytrá. Jsi všechno, co chci. Jsi to jediné, co jsem kdy chtěl." Do očí mu vhrknou slzy a já už se na to nemůžu dál dívat. V jeho tváři se zračí utrpení, za které se cítím odpovědná. "Miluju tě." Dokončí a rozpláče se. A já se najednou cítím tak lehká. Všechen strach, všechna bolest, jakoby se s jeho slovy odlétla. Pustím jeho ruku a vrhnu se mu s pláčem do náručí. Objímám ho a vzlykám. A přeju si strávit zbytek života v jeho náručí.

"Taky tě miluju…" zašeptám.