Listopad 2016

Different

28. listopadu 2016 v 22:38 | Woolfcat |  Just words
I wasn't afraid to be different!
And now, I'm alone...

Došly nadpisy...

22. listopadu 2016 v 21:47 | Woolfcat |  Stories
Setřu kapičku nahromaděné krve. Proč jsem se vůbec řízl? Nevím. Prostě jsem chtěl vědět, jaké to je. Z čiré zvědavosti? To asi ne. Musel k tomu být důvod. Možná… možná vidina útěchy. Ale kde potom je ta útěcha? Není tu. Chybí. A chybí i něco jiného. Ale co to jen je? Už asi vím. Pud sebezáchovy. Kam ten se poděl? Proč nezastavil tu netrpělivou žiletku? Proč? Možná nebyl důvod. Nějak došly důvody, proč nebýt krutý sám k sobě. Komu na tom záleží? Stejně si toho nikdo nevšimne. A kdyby ano? Řeknu, že jsem si to udělal v práci. Kdo pozná rozdíl? Nikdo. Ale proč to nikdo nepochopí? Vždyť se pořád dívají. Dívají, ale nevidí. A proč nevidí? Jsou zaslepeni. Ale čím? Co je tak oslepujícího ve světě a mým očím přesto tak tvrdošíjně skryto? Netuším. Smysl života? To asi ne. Ale možná manuál. Manuál k čemu? K životu. Může vůbec něco takového existovat? Asi ne. Ale jak potom všichni vědí, co mají dělat? A proč se i oni neřízli? Nechápu. Jsem slepý. Proč někdo nepřijde a nevysvětlí mi to? Nejsem hoden. Jsem poškozený. Zbytečný. Tak proto jsem se řízl! Už to chápu. Bylo to tak správně. Byl to můj úděl. Ale proč mi to někdo neřekl? Proč mě nechávají tápat? Možná je i to součástí velkého plánu. Ale co mám tedy dělat dál? Pokračovat. Ale v čem? V nevědomém bytí? V přežívání bez účelu?
V prázdnu.

Dlužník

21. listopadu 2016 v 21:00 | Woolfcat |  Poems
Slunce zapadá, temnotou se sytí den.
Pláču, běžím za tebou, ale ztrácím směr.
Hledám tě, však už jsem ztracen,
Můj dluh peklu bude splacen…

Lost

20. listopadu 2016 v 21:18 | Woolfcat |  Stories
"Ne! Shiro! Prosím, prosím, neplač, všechno bude zase tak jak má být, slibuju. Budeme zase jen my dva, spolu, navždy!" Držím ji v náručí. Na tváři jí zasychají slzy. Je tak strašně bledá. Krvácí. Umírá. Vím to, ale nemůžu to dopustit. Bez ní jsem nikdo. Bez ní nemůžu žít.
"Soro. Já... prohrála jsem. Nejsem... prázdná. Mrzí... mrzí mě to." Zalyká se krví, ale přesto bojuje. Dívat se na její utrpení mě bolí víc než cokoliv jiného.
"Ne! Shiro! Ty a já. Spolu jsme prázdní a navždy budeme!" Setřu pramínek zářivě rudé krve z jejích sinalých rtů. Po tváři mi steče slza.
"Ale... prázdní... neprohrávají..." Odhrnu jí z obličeje pramen těch nejjemnějších fialových vlasů. Je tak nádherná. Tak nevinná. Nezaslouží si takhle trpět. Nezaslouží si zemřít. Políbím ji na čelo. Pak se opřu svým čelem o její a zavřu oči.
"Jsi pro mě včechno. Jsi mou součástí. Navždy tě budu milovat, sestřičko."
Přerývaně se nadechne a zašeptá.
"Taky tě miluji, bratře." A pak najednou celé její tělo ochabne.
"Ne! Shiro! Ne! Prosím, vzbuď se! Neopouštěj mě! Ne! Prosím..." Svírám ji v náručí a pláču. Bez ní už nejsem nic. Bez ní nemá můj život smysl. Bez ní jsem sám na celém světě.
"Shiro!"

Vánoční přání

20. listopadu 2016 v 20:57 | Woolfcat |  Poems
Přežít ještě další ráno,
ještě další krok.
Na okraji žít, s hrozbou
dlouhého pádu.

S tebou navždy po
mém boku
už nemusím se monster
bát.

Jen s tebou cítím
se celá.
Jen s tebou chci
už navěky žít.

Bad mood?

14. listopadu 2016 v 21:04 | Woolfcat |  Just words
Hey, how´re you doing?
What? I´m doing just fine. I lied, I´m dying inside.