Září 2016

Hanging

29. září 2016 v 21:30 | woolfcat |  Stories
Mám strach. Už se nedokážu nikomu ani podívat do očí. Všude chodím se skloněnou hlavou a naivně čekám, kdy někdo přijde, zvedne mou hlavu a podívá se mi do očí. A pak, třeba uvidí tu prázdnotu, tu bolest skrytou za hlubokomyslnou, temně hnědou barvou upřímnosti.
Ale nikdo takový nepřijde. Měla bych už konečně přestat snít. Jen se tím víc trápím. Ubližuji sama sobě. I když ani to mi není neznámé. S tou myšlenkou pohlédnu na svá předloktí. Nepočítám jizvy, které je pokrývají. Vím, že je jich mnoho. Mnoho problémů, mnoho bolesti. Ale já s tím jinak bojovat neumím. Je to špatné, ano. A já bych přestala opravdu ráda, ale sama to nedokážu. Jsem slabá…
Ale už tomu nebudu muset déle čelit. Jsem pevně rozhodnuta to skončit. Skončit všechno to trápení, které stejně nikam nevede. Jen se potácím z jednoho bludného kruhu do druhého. Už nechci dál přežívat. Je to pořád stejné - ještě další den, další hodinu, další nádech. Ale já už dál nemohu, nemohu dýchat. Nemohu žít.
Hedvábí pohladí mou kůži, jako chladný vánek, tak jemné, že není skoro cítit. Uvážu pevnou smyčku. Doufám, že mě nezradí, tak jako všichni v mém životě. Doufám, že nepovolí. Stoupnu si na již připravenou židli a na druhé straně udělám volnou smyčku, kterou si navléknu na krk.
Není to konec, jaký jsem si představovala. Nikdy bych nečekala, že mě život, dožene tak daleko. Že tu budu stát, s hedvábným šátkem na krku a s dopisem v kapse. S dopisem adresovaným nikomu. A přesto jsem tu. Sama… slabá… nicotná…
Není tu nikdo, kdo by znal moje jméno. Není tu nikdo, kdo by mě mohl zastavit. Není nikdo, kdo by mě mohl milovat.
Po tvářích mi začnou stékat horké slzy. Nikdo si na mě nevzpomene. Pro nikoho nic neznamenám. A přitom jsem se tak snažila.
Už to déle nevydržím. Pravou nohou prudce kopnu do opěradla židle a ta se skácí k zemi. V ten moment mi přestane do plic proudit vzduch. Nemohu dýchat. Ale to nevadí. Stejně si to nezasloužím. Začne mi tepat ve spáncích. Je to nepříjemné, ale nebolí to. Jsem tak prázdná, že už se nezmůžu na další slzy. Těžknou mi víčka a já se propadám do věčného zapomnění…

Mrtvý dům

5. září 2016 v 18:10 | woolfcat |  Stories
Probudím se. Ležím u sebe v posteli, ale něco není v pořádku. A pak mi to dojde. To, co mě probudilo, byl křik. Okamžitě jsem úplně bdělá. Zvednu se ve chvíli, kdy domem zazní další výkřik. Zamrazí mě. Vstanu, několika spěšnými kroky přejdu pokoj a zastavím se u dveří.
Nejistě položím ruku na kliku a zarazím se. Mám strach. Vím, že musím zjistit, co se děje, ale děsí mě, jak zlé to může být. Rodiče! Musím jít dál! Musím jim pomoct! Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a stisknu kliku.
Opatrně, téměř nehlučně otevřu dveře na chodbu. Je tu tma, ale i přesto vidím docela dobře. Nikdo tu není. Jdu ke schodišti. Mám pocit, že zespoda vycházejí nějaké zvuky.
Ani u schodiště nikdo není. V domě je naprosté, děsivé ticho. Slyším jen své zběsile bijící srdce a přerývaný dech. Seberu odvahu a sejdu schody do přízemí. Zahnu doprava a chci jít do kuchyně, ale na zemi něco leží. Něco velkého, co mi brání v průchodu do kuchyně. Uvědomím si, že je najednou ještě větší ticho. Nejprve mi to přijde divné, ale pak mi dojde, že jsem jen přestala dýchat. Přinutím se vtáhnout vzduch do plic. Musím jít blíž, abych zjistila, co to je. Když jsem dost blízko, abych rozeznala zkroucené končetiny a řezné rány, svět se zastaví. Je to člověk. Je to můj otec.
Nejprve se mi začnou třást jen ruce, ale to trvá jen chvilku a já se začnu neovladatelně třást. Chce se mi zvracet. Třesoucí se rukou se opřu o zeď, abych se udržela na, najedou tak slabých, kolenou. Opřu se i zády a zavřu oči. Po tvářích mi začnou stékat teplé slzy. Můj otec. Můj otec je mrtvý. Nahlas vzlyknu, ale pak si uvědomím, že v domě nemusím být sama a zakryju si ústa rukou. Snažím se utišit své emoce, ale mé tělo se otřásá pod novými a novými vzlyky. Musím se vzchopit. Musím! Někde tam dál je má matka. Musím jí pomoct! Jsem naštvaná sama na sebe, že se nedokážu uklidnit. Chce se mi řvát.
A pak, jakoby mnou projel náboj elektrické energie, mi přestanou po tvářích stékat slzy a moje tělo se napne v novém návalu adrenalinu. MUSÍM JÍT DÁL!
Otevřu oči a cítím se silná. Odtlačím se od zdi a jistým krokem vyjdu směrem ke kuchyni. Překročím tělo ležící v otevřených dveřích, ale nepodívám se na něj.
V kuchyni stojí má matka. Stojí tiše a zírá na něco na druhé straně místnosti. Pohlédnu tím směrem a spatřím muže. Nehýbá se, ale pravou ruku má nataženou matčiným směrem a drží v ní zbraň.
"Cailin." Všimne si mě matka, ale v dalším okamžiku se zableskne a ozve se ohlušující výstřel.
"Ne!" Mami! Natáhnu k ní ruce, ale jsem příliš daleko. Její tělo se bezvládně zhroutí na zem. Je mrtvá.
Zkoprním. Tohle nemůže být realita. Prostě nemůže. Všimnu si, že muž nyní míří zbraní na mě. Nechám ruce klesnout podél těla a pohlédnu mu do očí. Čekám, že budou plné nenávisti, ale nejsou. Jsou… já nevím… mrtvé. Jako moje rodina.
"Vystřel." Pobídnu ho. Nevím proč. Nevím, že bych se rozhodla promluvit. Nejprve mě má vlastní slova překvapí, ale pak si uvědomím, že to je to, co chci. Chci zemřít. Zemřít tady. S lidmi, kteří mi jsou nejbližší.
"No tak! Zastřel mě! Dělej!" Pobízím ho dál, ale on nezmáčkne spoušť. Naopak. Skloní zbraň, otočí se a odejde.
A já osamím v temném, tichém domě. Popotáhnu a zhroutím se, jako před pár vteřinami má matka a zírám do země. Cítím se úplně prázdná. Cítím se, jako bych uvnitř zemřela. Jako bych já už nebyla a na světě zbyla jen tělesná schránka. Po tvářích mi stékají slzy, ale nejsou spojené s žádnými emocemi. Jsou prázdné, tak jako já.