Srpen 2016

Fear

31. srpna 2016 v 18:09 | woolfcat |  Poems
Everytime you feel lost,
Remember, you´re not alone.
I am here for all the time,
I´m a part of your mind…

Dotyk

31. srpna 2016 v 17:34 | woolfcat |  Stories
Osamíme v jeho pokoji. Pohlédnu do jeho očí. Mají tu nejkrásnější modrou barvu, jakou jsem kdy viděla. A ta modř mě unáší do míst, kde se sny stávají skutečností. Kdyby to bylo možné, mohla bych se v nich klidně utopit a jen snít a všechny hrůzy nechat odejít. Ale to nejde. Tohle je realita.
Přistoupí ke mně a políbí mě na rty. Polibek mu oplatím a rukama mu zajedu do vlasů. Kéž bychom tu mohli takhle stát už na věčnost. Položí mi ruce na ramena a přejede níž po paži. Cuknu sebou, když přejede po čerstvých podlitinách schovaných pod dlouhým tričkem. Snažím se to zamaskovat, ale je pozdě, všiml si. Odtáhne se a pohlédne na mě. Nedokážu se mu podívat do očí.
"Co je to?" Zeptá se a já cítím, že se na mě dívá. Čeká na odpověď, ale pořád se mě nedotýká. Zhluboka se nadechnu a pohlédnu do těch snových očí. Tentokrát se v nich nezračí útěcha zapomnění, ale bolest. Nevím co říct, ale mlčet taky nechci.
"Já…" Uhnu pohledem do strany. Dotkne se mého ramene, ale já ucuknu. Okamžitě svou ruku stáhne. Opravdu mu to nechci dělat, ale mám z jeho dotyků strach. Znám jen ty kruté a bolestivé.
"On tě bije?" Vysloví to tak soucitně, že už se prostě neudržím a v očích se mi objeví slzy. Nechci brečet. Pohlédnu mu do očí, ale nic neřeknu.
"Jak dlouho?" Vydechne.
"Pár let." Odpovím a snaží se, aby můj hlas zněl normálně.
"Proboha…" V jeho hlase se odráží údiv a, já nevím, vztek? Proč je naštvaný? Na mě? Přistoupí blíž ke mně a mezi námi se rozhostí ticho. Dívám se na něj a čekám. "Můžu to vidět?"
Jeho otázka mě překvapí. Zrychlí se mi tep. Dívám se mu do očí, ale vidím jen upřímnost, žádný vztek. Nechce mi ublížit. Pomalu přikývnu. Zhluboka se nadechnu, neublíží mi, seberu veškerou svou odvahu. Chytím lem svého trička a přetáhnu si ho přes hlavu. Při pohledu na mé tělo zalapá po dechu. Všechny ty staré jizvy smíchané a čerstvými podlitinami. Zvedne ruku, ale pak ji zase zastaví ve vzduchu. Chce se mě dotknout, ale nechce mi ublížit, vím to, neublíží mi. A přesto mám strach. Přikývnu. Zaváhá, ale pak, pomalu dokončí pohyb k mému ramenu. Zavřu oči a zadržím dech. Čekám, co přijde, ale jeho dotek je něžný.

Temnota

10. srpna 2016 v 21:41 | woolcat |  Stories
Zrovna nedávno objevili stavitelé pod klášterem tajnou chodbu. Už se nemůžu dočkat, až ji prozkoumám. Doufám, že mi opat dovolí tam dolů jít.
Ráno, po snídani za ním zajdu. Nejprve protestuje, ale nakonec se nechá obměkčit. Vím, že jiné děti by tam s sebou nevzal, ale mě má rád, stejně jako já jeho. Je pro mě jako otec. A tak jen o pár minut později už stojíme před branou do temnoty. Máme s sebou jen malou lucerničku. Plamínek vesele poskakuje a my se vydáme vstříc prázdnotě.
Nejprve nic nevidím, ale pak si moje oči zvyknou a já málem vykřiknu, když se kolem mých kotníků mihne obrovská krysa. Je tu vlhko. Všude jsou pavučiny a mech. Naskočí mi husí kůže. V mihotavém světle se stíny protahují a jakoby se po mně natahují, jako chapadla neviděných příšer. Najednou už mi nepříjde tak skvělé sem jít. Dostanu strach a tak se raději držím blíž opata. Pochvíli navrhne, že bychom se už mohli vrátit. Nic nenamítám. Otáčíme se k odchodu, když v tom něco zahlédnu koutkem oka. Nic výrazného, ale stejně se po tom otočím. Je to maličký průchod do další chodby. Poukážu na něj a v návalu nového vzrušení navrhnu, že bych to mohla prozkoumat.
Opat nechce, abych tam chodila, ale já už vím jak ho přesvědčit a tak za chviličku prolézám do další chodby. A hned zjišťuji, že to není jen chodba, ale celá, obrovská, jeskyně. Ohromeně zůstanu stát pár kroků od průchodu. Zvednu lucerničku, abych viděla dál, ale světlo vyruší spící netopýry a ti začnou zběsile létat vzduchem. Vylekají mě a já upustím lucerničku, která se po nárazu rozbije a zhasne.
Ocitnu se v naprosté tmě. Slyším jen svůj přerývaný dech a zběsilý tlukot srdce. Nesmím zpanikařit. Otočím se a chci vykročit zpátky, odkud jsem přišla, ale do něčeho narazím. Nebo spíš do někoho. Leknu se a ukročím dozadu, ale za mnou, jakoby podlaha najednou končila a já stoupnu do prázdna. S vřískotem se propadám níž a níž. A pak mé tělo narazí na něco neskutečně tvrdého a rozhostí se naprosté, mrtvé ticho.

No

2. srpna 2016 v 14:41 | woolfcat |  Just words
I feel down, I feel low.
Can´t get high. Can´t get more…