Červenec 2016

Another day

31. července 2016 v 23:48 | woolfcat |  Stories
Už nevím jak dál. Tohle není život, jaký by mohl kdokoli chtít žít. Už prostě dál nepůjdu. Už se odsud nehnu. Zůstanu sedět na zemi ve svém bytě, v koupelně. Šel jsem si vyčistit zuby, nebo něco podobně všedního, když jsem si náhle uvědomil, že to nemá význam. Co na tom záleží, jestli budu mít čisté zuby nebo ne. Komu na tom záleží? Mě ne. Nikomu. Už mě prostě nebaví se více snažit. Je to beznadějné, marné. Cítím se sám. Každý den zase o trochu víc. A není to jen pocit. Lidé se ode mě vzdalují. Už se mnou nechtějí trávit čas. Nebo mají prostě jiné přátele. Přátele, kteří dávají jejich životům smysl. To já ale nemám. Nemám nikoho a tak sedím na studených kachličkách ve své koupelně. Natáhnu ruku a ze skřínky vytáhnu malou světle modrou krabičku. Upustím ji a na zem vedle mě se vysypou žiletky. Chvíli na ně jen tak bezmyšlenkovitě hledím. Nakonec svou ruku opět přinutím k pohybu a jednu zvednu. Trochu ji nakloním, až se od ní odrazí sluneční světlo pronikající dovnitř oknem. Ani nevím, jestli je ráno nebo večer. Už na tom nezáleží. Na ničem už nezáleží. Prohlédnu si své pravé zápěstí. Je hubené, tak jsou žíly dobře vidět. Vím, co mám udělat. Přiložím žiletku k nejvýraznější žíle, zavřu oči, zhluboka se nadechnu a pohnu rukou. Necítím bolest. Přechytím žiletku do druhé ruky a zopakuji totéž i na druhé ruce. Cítím, jak slábnu. Opřu se o zeď a hledím na svou krev, linoucí se z řezných ran na mých zápěstích. Krev se dostane k žiletkám. Kombinace kovu a krve je fascinující. Zírám na tu stále se zvětšující louži. Cítím se slabý. Cítím, jak mizím. Cítím, jak moje duše opouští tělo. Klíží se mi víčka. Už je prostě nedokážu udržet otevřené. Zavřu oči a soustředím se na svůj zpomalující dech. Nic necítím. Jsem prázdný. Já už prostě... jen… nedokážu… myslet…

I´m not fine

25. července 2016 v 16:56 | woolfcat |  Stories
Stojím na okraji. Shlížím dolů, ale necítím strach. Cítím se sám. Po ulici chodí lidé, většinou páry. Drží se za ruce a tváří se tak spokojeně. Ale mě si nevšimnou. Jak by taky mohli. V jejich světě není místo pro lidi, jako jsem já. Pro lidi, kteří jsou smutní. Pro zraněné, zlomené, pro lidi v depresi.
A proto dnes stojím zde. Stojím na okraji střechy. Nevím, jak je ten dům vysoký a nezajímá mě to. Nezáleží na tom. Na ničem už nezáleží. Zvednu zrak a pohlédnu na nebe. Je slunečný den. Čirou modrou barvu místy narušují malé mráčky, ale slunce si přesto našlo cestu jak zářit. Hledím na mraky a představuji si, jak se promění v draky a odletí někam daleko. Někam, kde mohou být šťastní. Taky chci být šťastný.
Sklopím zrak zpět na ulici. Všichni ti lidé se chovají tak přirozeně. Pro ně je snadné žít. Ale pro mě ne, pro mě je to nemožné. Jen jeden krok a bude po všem. Jen jediný krok a všechny problémy zmizí. Zavřu oči. Naposledy se nadechnu a vykročím...