Vzpomínka

14. října 2017 v 17:39 | Woolfcat |  Stories
Dívám se na ni a stále nemůžu uvěřit, že je to skutečně ona. Že je tu. Živá. Upírá na mě modré, tajemně se třpytící oči a čeká. Čeká až promluvím, ale já mám strach, že když prolomím mlčení, zlomím i kouzlo tohoto okamžiku a ona se mi rozplyne před očima. Stále se bojím, že sním. Bolest čerstvé vzpomínky mi svírá srdce. Držel jsem ji v náručí. Po tvářích mi stékaly horké slzy bezmoci a beznaděje. Umírala, viděl jsem to na jejích sinalých rtech, cítil jsem to na jejím zpomalujícím se dechu. Plakal jsem, prosil jsem ji, aby mě neopouštěla, ale jí docházel čas. Pevně jsem ji sevřel a její tělo náhle ochablo. Zemřela. Věděl jsem to. Zemřela mi v náručí. A přesto tu stojí, dívá se na mě a čeká. Už to nevydržím. S další těžkým nádechem udělám krok. Rychle překonám nevelkou šířku jejího pokoje a pevně ji obejmu. V první chvíli skutečně věřím, že se rozplyne jako nepolapitelná ranní mlha, ale opak je pravdou. Vrhne se do mé náruče a rozpláče se. Jen tam stojím, držím ji a sám sobě přísahám, že ji nikdy neopustím, už nikdy nedopustím, aby jí někdo ublížil...
 

Emoční peklo

14. října 2017 v 17:23 | Woolfcat |  Stories
Nenávist. Ke všemu kolem mne a ke každé živé bytosti na planetě. Bolestivá emoce plane v mém nitru, jako pochodeň. Je tak rozžhavená, že spaluje všechny ostatní myšlenky. Okamžitě ukončí veškeré snahy o zklidnění.
Vím jak ten požár uhasit, ale nelíbí se mi to. Pomsta. Jen zvukomalba toho slova mě uklidňuje. Cítím to. Pomsta je to řešení. Chladnokrevná vražda. Ale to nedokážu. Jsem příliš slabý, příliš morální. Příliš lidský.
A tak mě ten vztek, ta krutá nenávist spaluje zevnitř. Sžírá mé vnitřnosti. Hubí všechny smysluplné myšlenky. Nechává mě samotného na pustém ostrově beznadějné cesty ke krvavé pomstě.

Strach a bolest

20. července 2017 v 21:19 | Woolfcat |  Stories
"Řekni mi to."
"Nic se neděje."
"Nevěřím ti. Mám pocit, že přede mnou něco skrýváš. Vždycky když jsme sami, tak prostě… odcházíš, utíkáš… Ty… ty se mě bojíš?" Uhnu pohledem. Tak jednoduchá, prostá otázka a zaklesne se hluboko do mé hrudi jako ostří nože. Bodnutí, které odhalí to, co jsem ani sama sobě nechtěla přiznat. Ano. Bojím se. Ale ne tak, jak si myslí.
"Já…" Nevím, co říct. Nevím, jak ho mám uklidnit. "Je mi to líto." Už to dál nesnesu. Jako by mi na prsou ležel obrovský kámen bolesti a strachu. Otočím se a chci odsud rychle odejít. Chci uniknout tomu tíživému strachu z jeho blízkosti.
"Ne. Počkej!" Natáhne se po mně a chytí mě za ruku.

NE.

Zadrhne se mu dech a okamžitě mou ruku pustí. Pohlédnu na něj a vím, že si všiml. Zavřu oči. Vím, že pod tenkou vrstvou rukávu mého trička ucítil to, co jsem před ním střežila tak dlouho. Než jsme se vzdálili do jeho starého pokoje, sundala jsem si svetr. Bylo mi teplo. Taková pošetilost…

"Ty..?" Otevřít oči mě stojí velké přemáhání a spoustu odvahy. Pohlédnu mu do očí. Mísí se v nich nespočet pocitů a myšlenek. Nevím, jak bude reagovat. Bude naštvaný? Bude mě nenávidět? Budu pro něj zrůda? V místnosti se rozhostí nepřirozené ticho. Pak mi dojde, že ani jeden z nás nedýchá. Přinutím své plíce pracovat a pomalu se nadechnu. "Prosím…" Nenuť mě to přiznat…
"Je to..? Ukaž mi to." Vyděšeně na něj pohlédnu. "Prosím… musím to vidět."

Třesou se mi ruce. Přerývaně dýchám. Bojuji se slzami. Jsem vyděšená. Zavřu oči a sbírám veškerou svou odvahu. Třesoucíma se rukama chytím lem trička. Zhluboka se nadechnu - teď nebo nikdy - a jediným rychlým pohybem si tričko přetáhnu přes hlavu. A v tom má odvaha zmizí a já si tričko přitisknu k hrudi. Skloním hlavu a zírám do země. Nedokážu se na něj podívat.
"Podívej se na mě…" zašeptá. Pohlédnu na něj skrz prameny tmavých vlasů, které mi spadly do tváře. Natáhne ke mně ruku a chce mi zastrčit pramen vlasů za ucho, ale když se mě dotkne, cuknu sebou. Okamžitě ruku stáhne, ale pak se opět odhodlá. Natáhne ruku a prsty něžně pohladí hřbet mé ruky. Chce mě chytit za ruku. Nenutí mě. Ale říká mi, abych neměla strach, abych mu věřila.
Uvolním sevření a chytím se nabízené ruky. Pomalu ruku stáhne, čímž odhalí tu mou. Je celá zjizvená. Všechny ty roky sebe nenávisti jsou na ní navždy vyryté. Slyším, jak se bolestně nadechne. Hledí na mě, a já mám pocit, jakoby viděl až na dno mojí černé duše. Jako bych byla úplně nahá. Jako bych na sobě neměla nic, vůbec nic. A přitom jsem si svlékla jen tričko. Čekám, co řekne, co udělá.
"Proč?" Zeptá se tiše, s bolestí v očích. Jen zavrtím hlavou. Proč? Na to není odpověď a zároveň je odpovědí až příliš mnoho.
"Je mi to líto." Vypravím ze sebe sotva slyšitelně. Najednou se mi nedostává dechu.
"Ne." Řekne rázně a pohled v jeho očích se změní. Jsou plné odhodlání. "Mně je to líto. Je mi líto, že se tak cítíš. Je mi líto, že jsem to neviděl dřív. Že jsem tomu nemohl zabránit… Ty jsi…" Vypadá, jakoby bojoval s něčím uvnitř sebe. Chci ho utěšit, chci ho obejmout, chci mu říct, že bude všechno v pořádku, ale jediné co dokážu je svírat jeho ruku a bezdechu na něj hledět.
"Jsi tak… krásná, jsi chytrá. Jsi všechno, co chci. Jsi to jediné, co jsem kdy chtěl." Do očí mu vhrknou slzy a já už se na to nemůžu dál dívat. V jeho tváři se zračí utrpení, za které se cítím odpovědná. "Miluju tě." Dokončí a rozpláče se. A já se najednou cítím tak lehká. Všechen strach, všechna bolest, jakoby se s jeho slovy odlétla. Pustím jeho ruku a vrhnu se mu s pláčem do náručí. Objímám ho a vzlykám. A přeju si strávit zbytek života v jeho náručí.

"Taky tě miluju…" zašeptám.
 


Něha

13. dubna 2017 v 11:02 | Woolfcat |  Poems
Zářivě bílé peří,
tiše se snáší na zem.

Kdopak mi tohle věří?
Dopadá tiše na zem.

Holubí bylo peří,
něžné, jako vítr sám.

Zmizelo, jako čerstvě padlý sníh,
co rozpouští se ti na dlaních.

Rozbitá

1. března 2017 v 19:03 | Woolfcat |  Stories
Strachem nemohu skoro ani dýchat, třesu se po celém těle, ale musím to udělat. Musím ho ochránit před sebou samou. On je tak hodný, tak nevinný, je samá ctnost a já ho jen táhnu ke dnu. Jsem slabá, sobecká, zbabělá... Nejsem dobrý člověk, ale on to pořád nevidí. Věří, že je ve mě dobro. Miluje mě...

A já mu nechci ublížit. Nemůžu dopustit aby trpěl, až procitne a uvidí mě takovou, jaká skutečně jsem. Zničená, zbytečná, jako porouchaná deska.

Otočím se, ale chytí mě za ruku. "Ne, prosím, počkej." Žádá mě, ale já už nemohu.
Nemám odvahu pohlédnout mu do očí. Skloním hlavu a zavřu oči. Mám takový strach. Zhluboka se nadechnu a otočím se na něj.

"Promiň mi..." Prosím ho a po tváři mi steče první slza. Snažím se vrýt si do paměti jeho nádhernou tvář, jeho smaragdové oči, které se vždycky tak kouzelně třpytí. A pak se bez varování otočím a rozeběhnu. Má ruka se vytrhne z jeho sevření a přestože se po mě znovu natáhne, už mě nechytí. Udělám tři kroky a octnu se na okraji. Seberu veškerou svou odvahu a vrhnu se do té temné hlubiny, která se přede mnou rozprostírá. Zavřu oči a padám do prázdna. V mé mysli je mír a jediné, co slyším je jeho hlas, jak volá mé jméno:

"Annie!!!"

So sorry

1. března 2017 v 18:22 | Woolfcat |  Just words
No dad, I´m not alive,
I have died that night.

Chladná nenávist

24. ledna 2017 v 19:18 | Woolfcat |  Stories
"Tady jsi. Přišel jsem si pro tebe. Přišel jsem, abych tě odvedl do pekel." Zlomyslně se usmál, když zahlédl v očích toho nevinného dítěte strach. Nia byla nejprve vyděšená, ale poté si uvědomila, že spíše zuří. Proč má být v již tak útlém věku, pouhých šesti let, odvedena do pekel? Nebyla to přeci její vina, že byli její rodiče slabí zbabělci a dali ji ďáblu, jako výkupné za své ubohé, bezvýznamné životy. Není to přeci spravedlivé. Nia už toho měla dost.

"Dobrá. Pojďme tedy." Řekla odevzdaně. Co pro ni na světě kdy kdo udělal? Všichni ji jen přehlíželi a využívali ji. Nikomu tu nic nedlužila.

Ďábel byl překvapen. Již ze světa lidí odvedl tisíce a tisíce dětí, všechny křičely, plakaly, schovávaly se za matčiny sukně, ale žádné z nich nešlo dobrovolně. Žádné z nich v sobě neneslo tolik nenávisti, jako tohle malé děvčátko. Zahleděl se do jejích blankytně modrých očí a zahlédl v nich cosi, co jím pohnulo. Všechna ta nenávist a odpor ho uchvacovaly, a o to víc, že nebyly mířeny k jeho osobě. Jako by to děvčátko nenávidělo celý svět lidí a peklo pro něho představovalo ráj.

Nabídl děvčátku ošklivou, jeho vlastním soužením zhyzděnou, ruku a vyzývavě na něj pohlédl. Nia chviličku váhala, ale když si urovnala své rozbouřené myšlenky, upřela svůj ledově chladný pohled, zbavený veškeré dětské vřelosti, do Ďáblových krvavě rudých očí a důvěřivě vložila svou drobnou ručku do jeho velké ohyzdné.

Vládli spolu jako krutí a zuřiví vládci veškerého utrpení světa, ustavičně posilování nenávistí k lidskému plemenu. Ďábel lidským duším vyjevoval jejich nejtemnější hříchy a než se stačili modlitbami očistit v očích Božích, dívenka je neskutečně násilným způsobem svrhla do pekel, kde pykali za svá provinění až do konce věků. Nikdy je toto řemeslo neomrzelo, jelikož zkaženost lidské rasy nezná mezí.

Střípek dračího skla

12. prosince 2016 v 22:34 | Woolfcat |  Poems
V mysli řádí temný drak,
nenechá naději, jen strach.
Zíráš na něj v oněmění,
čekáš, kdy se v mlhu změní.

Život...

6. prosince 2016 v 16:09 | Woolfcat |  Stories
Ze země se zvedne oblak prachu nesený silným závanem ledového větru. Jenže neunáší jen prach. V závanu uvízl i malý lísteček. Je ještě zelený, ale přesto mrtvý. Na pohled jen lehounce poletuje, ale při bližším pohledu je jasné, že je větru vydán napospas, že trpí. Hází sebou na všechny strany a je bičován částečkami prachu, které do něj nemilosrdně narážejí.

Kdo lísteček zachrání?

Prolétává kolem lidí, kteří se na něj jen dívají, někteří s láskou, jiní ho sotva postřehnou. A lísteček tiše trpí ve spárech uhánějícího ledového vzduchu. Neslyšně křičí o pomoc. To ovšem nikdo neslyší, jak by taky mohl? Lidé vidí jen malý, roztomilý lísteček, poletující ve větru. Do jejich myslí se vkrádá myšlenka na barevný podzim, ta přechází v myšlenku na mrazivou zimu, až skončí u Vánoc a nakupování dárků. Jak jen je ten svět malicherný. A lísteček zatím unikl ledovému větru a pocítil svobodu, i když ne na dlouho. Jak tak padal, s klidem v duši, k zemi, byl strhnut směrem k mlhou opředené řece. Dopadl na rozvlněnou hladinu. Dlouho se držel ze všech sil, ale nakonec podlehl, hladina se nad ním tiše zavřela a lísteček utonul v temnotě…

Mizím

1. prosince 2016 v 21:56 | Woolfcat |  Poems
Slunce už zapadá, mizí má cesta.
V prázdno se propadám, procitám ze sna.

Nevidím, neslyším, cítím jen strach.
Slunce se rozpadá na bílý prach.

Na lehkých obláčcích odlétá svět,
Po proudu odplouvá sinalý květ.

Different

28. listopadu 2016 v 22:38 | Woolfcat |  Just words
I wasn't afraid to be different!
And now, I'm alone...

Došly nadpisy...

22. listopadu 2016 v 21:47 | Woolfcat |  Stories
Setřu kapičku nahromaděné krve. Proč jsem se vůbec řízl? Nevím. Prostě jsem chtěl vědět, jaké to je. Z čiré zvědavosti? To asi ne. Musel k tomu být důvod. Možná… možná vidina útěchy. Ale kde potom je ta útěcha? Není tu. Chybí. A chybí i něco jiného. Ale co to jen je? Už asi vím. Pud sebezáchovy. Kam ten se poděl? Proč nezastavil tu netrpělivou žiletku? Proč? Možná nebyl důvod. Nějak došly důvody, proč nebýt krutý sám k sobě. Komu na tom záleží? Stejně si toho nikdo nevšimne. A kdyby ano? Řeknu, že jsem si to udělal v práci. Kdo pozná rozdíl? Nikdo. Ale proč to nikdo nepochopí? Vždyť se pořád dívají. Dívají, ale nevidí. A proč nevidí? Jsou zaslepeni. Ale čím? Co je tak oslepujícího ve světě a mým očím přesto tak tvrdošíjně skryto? Netuším. Smysl života? To asi ne. Ale možná manuál. Manuál k čemu? K životu. Může vůbec něco takového existovat? Asi ne. Ale jak potom všichni vědí, co mají dělat? A proč se i oni neřízli? Nechápu. Jsem slepý. Proč někdo nepřijde a nevysvětlí mi to? Nejsem hoden. Jsem poškozený. Zbytečný. Tak proto jsem se řízl! Už to chápu. Bylo to tak správně. Byl to můj úděl. Ale proč mi to někdo neřekl? Proč mě nechávají tápat? Možná je i to součástí velkého plánu. Ale co mám tedy dělat dál? Pokračovat. Ale v čem? V nevědomém bytí? V přežívání bez účelu?
V prázdnu.

Dlužník

21. listopadu 2016 v 21:00 | Woolfcat |  Poems
Slunce zapadá, temnotou se sytí den.
Pláču, běžím za tebou, ale ztrácím směr.
Hledám tě, však už jsem ztracen,
Můj dluh peklu bude splacen…

Lost

20. listopadu 2016 v 21:18 | Woolfcat |  Stories
"Ne! Shiro! Prosím, prosím, neplač, všechno bude zase tak jak má být, slibuju. Budeme zase jen my dva, spolu, navždy!" Držím ji v náručí. Na tváři jí zasychají slzy. Je tak strašně bledá. Krvácí. Umírá. Vím to, ale nemůžu to dopustit. Bez ní jsem nikdo. Bez ní nemůžu žít.
"Soro. Já... prohrála jsem. Nejsem... prázdná. Mrzí... mrzí mě to." Zalyká se krví, ale přesto bojuje. Dívat se na její utrpení mě bolí víc než cokoliv jiného.
"Ne! Shiro! Ty a já. Spolu jsme prázdní a navždy budeme!" Setřu pramínek zářivě rudé krve z jejích sinalých rtů. Po tváři mi steče slza.
"Ale... prázdní... neprohrávají..." Odhrnu jí z obličeje pramen těch nejjemnějších fialových vlasů. Je tak nádherná. Tak nevinná. Nezaslouží si takhle trpět. Nezaslouží si zemřít. Políbím ji na čelo. Pak se opřu svým čelem o její a zavřu oči.
"Jsi pro mě včechno. Jsi mou součástí. Navždy tě budu milovat, sestřičko."
Přerývaně se nadechne a zašeptá.
"Taky tě miluji, bratře." A pak najednou celé její tělo ochabne.
"Ne! Shiro! Ne! Prosím, vzbuď se! Neopouštěj mě! Ne! Prosím..." Svírám ji v náručí a pláču. Bez ní už nejsem nic. Bez ní nemá můj život smysl. Bez ní jsem sám na celém světě.
"Shiro!"

Vánoční přání

20. listopadu 2016 v 20:57 | Woolfcat |  Poems
Přežít ještě další ráno,
ještě další krok.
Na okraji žít, s hrozbou
dlouhého pádu.

S tebou navždy po
mém boku
už nemusím se monster
bát.

Jen s tebou cítím
se celá.
Jen s tebou chci
už navěky žít.

Bad mood?

14. listopadu 2016 v 21:04 | Woolfcat |  Just words
Hey, how´re you doing?
What? I´m doing just fine. I lied, I´m dying inside.

Hanging

29. září 2016 v 21:30 | woolfcat |  Stories
Mám strach. Už se nedokážu nikomu ani podívat do očí. Všude chodím se skloněnou hlavou a naivně čekám, kdy někdo přijde, zvedne mou hlavu a podívá se mi do očí. A pak, třeba uvidí tu prázdnotu, tu bolest skrytou za hlubokomyslnou, temně hnědou barvou upřímnosti.
Ale nikdo takový nepřijde. Měla bych už konečně přestat snít. Jen se tím víc trápím. Ubližuji sama sobě. I když ani to mi není neznámé. S tou myšlenkou pohlédnu na svá předloktí. Nepočítám jizvy, které je pokrývají. Vím, že je jich mnoho. Mnoho problémů, mnoho bolesti. Ale já s tím jinak bojovat neumím. Je to špatné, ano. A já bych přestala opravdu ráda, ale sama to nedokážu. Jsem slabá…
Ale už tomu nebudu muset déle čelit. Jsem pevně rozhodnuta to skončit. Skončit všechno to trápení, které stejně nikam nevede. Jen se potácím z jednoho bludného kruhu do druhého. Už nechci dál přežívat. Je to pořád stejné - ještě další den, další hodinu, další nádech. Ale já už dál nemohu, nemohu dýchat. Nemohu žít.
Hedvábí pohladí mou kůži, jako chladný vánek, tak jemné, že není skoro cítit. Uvážu pevnou smyčku. Doufám, že mě nezradí, tak jako všichni v mém životě. Doufám, že nepovolí. Stoupnu si na již připravenou židli a na druhé straně udělám volnou smyčku, kterou si navléknu na krk.
Není to konec, jaký jsem si představovala. Nikdy bych nečekala, že mě život, dožene tak daleko. Že tu budu stát, s hedvábným šátkem na krku a s dopisem v kapse. S dopisem adresovaným nikomu. A přesto jsem tu. Sama… slabá… nicotná…
Není tu nikdo, kdo by znal moje jméno. Není tu nikdo, kdo by mě mohl zastavit. Není nikdo, kdo by mě mohl milovat.
Po tvářích mi začnou stékat horké slzy. Nikdo si na mě nevzpomene. Pro nikoho nic neznamenám. A přitom jsem se tak snažila.
Už to déle nevydržím. Pravou nohou prudce kopnu do opěradla židle a ta se skácí k zemi. V ten moment mi přestane do plic proudit vzduch. Nemohu dýchat. Ale to nevadí. Stejně si to nezasloužím. Začne mi tepat ve spáncích. Je to nepříjemné, ale nebolí to. Jsem tak prázdná, že už se nezmůžu na další slzy. Těžknou mi víčka a já se propadám do věčného zapomnění…

Mrtvý dům

5. září 2016 v 18:10 | woolfcat |  Stories
Probudím se. Ležím u sebe v posteli, ale něco není v pořádku. A pak mi to dojde. To, co mě probudilo, byl křik. Okamžitě jsem úplně bdělá. Zvednu se ve chvíli, kdy domem zazní další výkřik. Zamrazí mě. Vstanu, několika spěšnými kroky přejdu pokoj a zastavím se u dveří.
Nejistě položím ruku na kliku a zarazím se. Mám strach. Vím, že musím zjistit, co se děje, ale děsí mě, jak zlé to může být. Rodiče! Musím jít dál! Musím jim pomoct! Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a stisknu kliku.
Opatrně, téměř nehlučně otevřu dveře na chodbu. Je tu tma, ale i přesto vidím docela dobře. Nikdo tu není. Jdu ke schodišti. Mám pocit, že zespoda vycházejí nějaké zvuky.
Ani u schodiště nikdo není. V domě je naprosté, děsivé ticho. Slyším jen své zběsile bijící srdce a přerývaný dech. Seberu odvahu a sejdu schody do přízemí. Zahnu doprava a chci jít do kuchyně, ale na zemi něco leží. Něco velkého, co mi brání v průchodu do kuchyně. Uvědomím si, že je najednou ještě větší ticho. Nejprve mi to přijde divné, ale pak mi dojde, že jsem jen přestala dýchat. Přinutím se vtáhnout vzduch do plic. Musím jít blíž, abych zjistila, co to je. Když jsem dost blízko, abych rozeznala zkroucené končetiny a řezné rány, svět se zastaví. Je to člověk. Je to můj otec.
Nejprve se mi začnou třást jen ruce, ale to trvá jen chvilku a já se začnu neovladatelně třást. Chce se mi zvracet. Třesoucí se rukou se opřu o zeď, abych se udržela na, najedou tak slabých, kolenou. Opřu se i zády a zavřu oči. Po tvářích mi začnou stékat teplé slzy. Můj otec. Můj otec je mrtvý. Nahlas vzlyknu, ale pak si uvědomím, že v domě nemusím být sama a zakryju si ústa rukou. Snažím se utišit své emoce, ale mé tělo se otřásá pod novými a novými vzlyky. Musím se vzchopit. Musím! Někde tam dál je má matka. Musím jí pomoct! Jsem naštvaná sama na sebe, že se nedokážu uklidnit. Chce se mi řvát.
A pak, jakoby mnou projel náboj elektrické energie, mi přestanou po tvářích stékat slzy a moje tělo se napne v novém návalu adrenalinu. MUSÍM JÍT DÁL!
Otevřu oči a cítím se silná. Odtlačím se od zdi a jistým krokem vyjdu směrem ke kuchyni. Překročím tělo ležící v otevřených dveřích, ale nepodívám se na něj.
V kuchyni stojí má matka. Stojí tiše a zírá na něco na druhé straně místnosti. Pohlédnu tím směrem a spatřím muže. Nehýbá se, ale pravou ruku má nataženou matčiným směrem a drží v ní zbraň.
"Cailin." Všimne si mě matka, ale v dalším okamžiku se zableskne a ozve se ohlušující výstřel.
"Ne!" Mami! Natáhnu k ní ruce, ale jsem příliš daleko. Její tělo se bezvládně zhroutí na zem. Je mrtvá.
Zkoprním. Tohle nemůže být realita. Prostě nemůže. Všimnu si, že muž nyní míří zbraní na mě. Nechám ruce klesnout podél těla a pohlédnu mu do očí. Čekám, že budou plné nenávisti, ale nejsou. Jsou… já nevím… mrtvé. Jako moje rodina.
"Vystřel." Pobídnu ho. Nevím proč. Nevím, že bych se rozhodla promluvit. Nejprve mě má vlastní slova překvapí, ale pak si uvědomím, že to je to, co chci. Chci zemřít. Zemřít tady. S lidmi, kteří mi jsou nejbližší.
"No tak! Zastřel mě! Dělej!" Pobízím ho dál, ale on nezmáčkne spoušť. Naopak. Skloní zbraň, otočí se a odejde.
A já osamím v temném, tichém domě. Popotáhnu a zhroutím se, jako před pár vteřinami má matka a zírám do země. Cítím se úplně prázdná. Cítím se, jako bych uvnitř zemřela. Jako bych já už nebyla a na světě zbyla jen tělesná schránka. Po tvářích mi stékají slzy, ale nejsou spojené s žádnými emocemi. Jsou prázdné, tak jako já.

Fear

31. srpna 2016 v 18:09 | woolfcat |  Poems
Everytime you feel lost,
Remember, you´re not alone.
I am here for all the time,
I´m a part of your mind…

Dotyk

31. srpna 2016 v 17:34 | woolfcat |  Stories
Osamíme v jeho pokoji. Pohlédnu do jeho očí. Mají tu nejkrásnější modrou barvu, jakou jsem kdy viděla. A ta modř mě unáší do míst, kde se sny stávají skutečností. Kdyby to bylo možné, mohla bych se v nich klidně utopit a jen snít a všechny hrůzy nechat odejít. Ale to nejde. Tohle je realita.
Přistoupí ke mně a políbí mě na rty. Polibek mu oplatím a rukama mu zajedu do vlasů. Kéž bychom tu mohli takhle stát už na věčnost. Položí mi ruce na ramena a přejede níž po paži. Cuknu sebou, když přejede po čerstvých podlitinách schovaných pod dlouhým tričkem. Snažím se to zamaskovat, ale je pozdě, všiml si. Odtáhne se a pohlédne na mě. Nedokážu se mu podívat do očí.
"Co je to?" Zeptá se a já cítím, že se na mě dívá. Čeká na odpověď, ale pořád se mě nedotýká. Zhluboka se nadechnu a pohlédnu do těch snových očí. Tentokrát se v nich nezračí útěcha zapomnění, ale bolest. Nevím co říct, ale mlčet taky nechci.
"Já…" Uhnu pohledem do strany. Dotkne se mého ramene, ale já ucuknu. Okamžitě svou ruku stáhne. Opravdu mu to nechci dělat, ale mám z jeho dotyků strach. Znám jen ty kruté a bolestivé.
"On tě bije?" Vysloví to tak soucitně, že už se prostě neudržím a v očích se mi objeví slzy. Nechci brečet. Pohlédnu mu do očí, ale nic neřeknu.
"Jak dlouho?" Vydechne.
"Pár let." Odpovím a snaží se, aby můj hlas zněl normálně.
"Proboha…" V jeho hlase se odráží údiv a, já nevím, vztek? Proč je naštvaný? Na mě? Přistoupí blíž ke mně a mezi námi se rozhostí ticho. Dívám se na něj a čekám. "Můžu to vidět?"
Jeho otázka mě překvapí. Zrychlí se mi tep. Dívám se mu do očí, ale vidím jen upřímnost, žádný vztek. Nechce mi ublížit. Pomalu přikývnu. Zhluboka se nadechnu, neublíží mi, seberu veškerou svou odvahu. Chytím lem svého trička a přetáhnu si ho přes hlavu. Při pohledu na mé tělo zalapá po dechu. Všechny ty staré jizvy smíchané a čerstvými podlitinami. Zvedne ruku, ale pak ji zase zastaví ve vzduchu. Chce se mě dotknout, ale nechce mi ublížit, vím to, neublíží mi. A přesto mám strach. Přikývnu. Zaváhá, ale pak, pomalu dokončí pohyb k mému ramenu. Zavřu oči a zadržím dech. Čekám, co přijde, ale jeho dotek je něžný.

Další články


Kam dál